Maggie Stiefvaterová: Soužení

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Tohle pokračování předchozího příběhu s vílami a dalšími nadpřirozenými tvory coby záporáky jsem si půjčila z knihovny a vzala si ho s sebou na cestu do Prahy, když jsem se jela v listopadu 2013 podívat do kina na Andělu na promítání filmu z koncertu mé oblíbené skupiny Muse. Upřímně to byla už tak trochu tradice, protože první díl s názvem Nářek jsem četla, když jsem jela do Prahy na jejich živý koncert v O2 Aréně :o)

Hlavním hrdinou je tentokrát dudák James, který byl v prvním díle coby vedlejší postava nešťastně zamilovaný do své kamarádky, harfenistky Deirdre (nešťastně proto, že se Deirdre zakoukala do víláka Luka). Děj začíná zhruba ve chvíli, kdy James nastoupí (spolu s Deirdre, ale každý se pohybuje v jiné skupině studentů) na prestižní hudební školu, která ale má, jak se časem ukáže, ještě i trochu jiný úkol než jenom vyučovat nadané děti hudbě, a sice že se zdejší profesoři snaží zároveň uchránit svoje studenty před nadpřirozenými bytostmi, což není vždycky úplně jednoduché, protože je podzim a blíží se Halloween, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých a podle všeho bude muset být zvolen nový parohatý král mrtvých Cernunnos.

---

"Tak jak se ti líbí na Thorking-Ash?" Konečně ponořil do cereálií lžíci a začal jíst. Slyšel jsem, jak to chroupe. Nezalil si je mlékem.

"Lepší než čínské mučení vodou." Bezděky jsem zaostřil pohled na ruku, v níž držel lžíci. Na jednom kloubnatém prstu měl široký kovový kroužek s nějakými vyrytými tvary. Ošklivý a oblýskaný, jako náramek na mém zápěstí.

Sullivan můj pohled postřehl. Jeho oči na okamžik sklouzly k mému zápěstí a pak zpátky k prstenu. "Chceš si ho prohlédnout zblízka?" Odložil lžíci a začal kroužek pomalu stahovat. Přes kloub to šlo špatně.

V uších se mi rozezvučela zkažená, nejistá melodie a Sullivan se přímo přede mnou zhroutil na podlahu, vyhrabal se na všechny čtyři a zvracel květy a krev.

Na vteřinu jsem pevně zavřel víčka a pak je zase otevřel. Sullivan se pořád ještě snažil stáhnout prsten.

Zavrtěl jsem hlavou. "Ne. Vlastně fakt nechci. Nesundávejte si ho, prosím."

Bylo to venku, než jsem si stačil rozmyslet, jestli to zní normálně. Asi to znělo, jako by mi harašilo ve věži, ale nevypadalo to, že si toho Sullivan všiml. Každopádně si nechal prsten na prstu.

"No, nejsi žádný blbec," řekl. "Určitě víš, proč jsem si tě sem zavolal. Jsme hudební škola a tys v podstatě absolvoval s vyznamenáním dřív, než jsi tady vůbec začal. Prohlédl jsem si tvoje vysvědčení. Musel jsi vědět, že tady žádného lektora na tvé úrovni nemůžeme mít."

Když jsem důvod, proč jsem sem nastoupil, neprozradil vlastní krvi, nehodlal jsem ho vyklopit nějakému učiteli. "Třeba jsem blbec."

Sullivan zavrtěl hlavou. "Těch už jsem viděl dost na to, abych věděl, jak vypadají."

Nejradši bych se zazubil. Sullivan byl fajn.

"Dobře, tak předpokládejme, že blbec nejsem." Odstrčil jsem svoji misku a opřel si předloktí. "Předpokládejme, že jsem věděl, že tady svého dudáckého Obi-Wana nenajdu. Taky čistě pro přehlednost předpokládejme, že vám neprozradím, proč jsem se sem hlásil, pokud jsem k tomu teda nějaký dobrý důvod vůbec měl."

"Tak předpokládejme." Pohlédl na hodiny a pak zpátky na mě. V očích měl intenzitu, kterou jsem obvykle u učitelů nevídal. Nebyl jen další běžec v obřím šlapacím mlýně dospělé existence. "Ptal jsem se Billa, co bych podle něj měl s tebou dělat."

Chvilku mi trvalo, než jsem si vzpomněl, že Bill je ten lektor hry na dudy.

"On myslí, že tě mám prostě nechat být. Chápeš, v doby, kdy bys měl mít hodinu, tě nechat cvičit a dál se o tebe nestarat. Jenže to podle mě poněkud podkopává celkový smysl tvé docházky na konzervatoř. Souhlasíš?"

"Zdá se to poněkud pomýlené," přisvědčil jsem. "Snad bych nepoužil přímo výraz podkopává –"

Sullivan mě nenechal domluvit. "Tak mě napadlo, že ti přidáme ještě nějaký jiný nástroj. Nic dřevěného ani plátkového. To bys zvládl moc rychle. Možná kytaru, nebo klavír. Něco, na co se nenaučíš hrát za pět minut."

"V zájmu naprosté upřímnosti," poznamenal jsem, "na kytaru trochu hrát umím."

"V zájmu naprosté upřímnosti," zopakoval po mně, "já taky. Ale na klavír umím líp. Na ten jsi někdy hrál?"

"Budu brát hodiny u vás?"

"Regulérní učitelé klavíru mají rozvrh zaplněný opravdovými klavíristy. Ale protože bych nerad viděl, že tady jen marníš čas, vyšetřím si chvilku mezi opravováním úděsných písemek z angličtiny a budu tě učit. Započítá se ti to jako splněný kredit z hudby. Pokud ti to bude vyhovovat."

Lidé, kteří jsou laskaví a nemají k tomu žádný zjevný důvod, mi odjakživa připadají podezřelí. Lidé, kteří jsou bez zjevného důvodu laskaví ke mně, mi připadají ještě podezřelejší. "Nemůžu se ubránit pocit, že jsem něco jako vědecký experiment nebo pokání."

"Ano," řekl, zvedl svoji téměř prázdnou misku krmení pro králíky a vstal od stolu. "Splním si tak svoji každoroční kvótu pomoci studentům, kteří mi připomínají mě samotného, když jsem byl ještě mladý a hloupý. Za to ti patří dík. Rád bych začal už tenhle týden, ale jedeme na ten výlet do hlavního města, takže se sejdeme příští pátek v pět ve zkušebně. Jo, a jestli se bez něj na tu krátkou chvíli obejdeš, ego nech u sebe v pokoji, nebudeš ho potřebovat." (str. 53-55)

---

Upřímně jsem před čtením už trochu zapomněla, jak dokáže být Maggie Stiefvaterová depresivní a temná, když chce, a v Soužení se jí asi trochu depresivní být chtělo :o). Hlavní hrdina má totiž ještě pořád zlomené srdce, takže se motá v sebelítosti a nedostatku motivace a neví, jak si poradit s jejich porouchaným přátelstvím s Deidre. Navíc se kolem něj začne motat podivná dívka, múza Nuala, která se sice ze začátku tváří, že s ním chce uzavřít obchod a výměnou za to, že mu bude poskytovat inspiraci, mu o kousek zkrátí život, ale ve skutečnosti se do Jamese zamiluje, protože jako první za celou její dlouhou existenci s ní žádný obchod uzavřít nechce. Jenže to má všechno ještě další háček – Nuala je totiž zvláštní druh múzy, která aby zůstala nesmrtelná, musí vždycky na Halloween shořet na hranici, což je sice nepříjemné, ale dalo by se to vydržet, kdyby při tom pokaždé neztratila paměť. Teď má navíc poprvé opravdový důvod chtít si své vzpomínky zachovat.

---

"Dveře byly zavřené. Pořád zamčené. Mrazilo mě, můj šestý smysl na mě křičel něco není v pořádku, nejsi tu sám. Pověrčivě jsem sáhl na železný náramek na zápěstí a ten pohyb mě zklidnil. Někde blízko – hodně blízko – byla cítit zvláštní vůně, něco jako ozón. Jako těsně po úderu blesku.

"Nualo?" zkusil jsem to.

Žádná odpověď, ale něco se mě dotklo, zezadu, tíha na zádech a na ramenou. Po pár vteřinách už to nebyla jen tíha, ale taky teplo, lopatky se opíraly o lopatky, žebra o žebra, o krk se otřely vlasy. Nuala – jestli to tedy byla ona – nic neříkala, jen mlčky seděla za mnou na stoličce a opírala se zády o moje záda. Zježily se mi chloupky, zase slehly a znovu se vztyčily, jako by si nedokázaly na její přítomnost zvyknout.

"Mám na sobě železo," upozornil jsem ji – velice tiše.

Tělo za mnou se ani nepohnulo. Byl jsem přesvědčený, že cítím na kůži tlukot něčího srdce. "To jsem si všimla."

Vyfoukl jsem vzduch z plic, pomaličku, skrz zuby, s úlevou, protože to byl Nualin hlas. Ano, Nuala neznamenala nic dobrého, ale kdyby se o mě opírala blíže neurčená bytost a dýchala ve stejném rytmu jako já, bylo by to horší.

"Je to hodně nepohodlné," řekl jsem a ostře přitom vnímal, jak se mi při každém slově stahuje hruď a moje záda se třou o její. Byl to současně odstrašující i smyslný pocit. "Myslím to železo. Vypadá to, že jsem to snášel zbytečně. Nosím ho jen kvůli tobě."

"To mi má lichotit?" V jejím tónu byl výsměch. "Potulují se tu horší věci než já."

"Milé pomyšlení. Jak moc jsi vlastně zlá, když už si takhle přátelsky povídáme?"

Nuale uklouzl drobný zvuk, jako by chtěla něco říct, ale rozmyslela si to. Viselo mezi námi nacucané, ošklivé ticho. Konečně řekla: "Jen jsem si tě přišla poslechnout."

"Mohla jsi zaklepat. Ty dveře jsem nezamkl jen tak pro nic za nic."

"Neměl jsi poznat, že tu jsem. Co jsi zač – jasnovidec nebo něco? Senzibil?"

"Nebo něco."

Odlepila se ode mě, obrátila se k pianu. Když jsem s ní ztratil kontakt, usedalo mi srdce, na prsou mě bolelo nedefinovatelným steskem. "Zahraj mi."

"Krucipísek, osobo." Posunul jsem se čelem k pianu, abych se na ni mohl podívat, a potřásl jsem hlavou, abych se zbavil utrpení. "S tebou je to těžké."

Naklonila se dopředu přes klaviaturu, aby mi viděla do tváře. Přitom se jí do obličeje svezly vlasy, musela si ty zubaté plavé pramínky zastrčit zpátky za ucho. "Ten pocit znamená prostě to, že chceš být víc, než jsi teď. Znamená to, že jsi neměl říkat ne, ale ano."

Určitě chtěla, aby to vyznělo přesvědčivě, ale její slova zaúčinkovala přesně opačně. "Jestli to v životě někam dotáhnu, bude to čistě moje zásluha, kamarádko. Bez podvádění."

Nuala předvedla pod pihami příšerný škleb. "Jdi pěkně nevděčný. Dokonce jsi tu písničku, se kterou jsem ti pomohla, ani nezkusil. Není to žádný podvod. Jednou bys ji napsal. Kdyby ses teda dožil tří tisíc let."

"Neřeknu ano," prohlásil jsem.

"Neudělala jsem to, abych tě donutila říct ano," odsekla. "Chtěla jsem ti předvést, co bychom společně mohli dokázat. Byla to ta tvoje zatracená třicetidenní zkušební lhůta. Ale využil jsi ji? Ne, jasně že ne! Musíš pořád klást otázky! Všechno řešit! Někdy vás lidi fakt nesnáším, jste pitomí."

Z jejího vzteku mi třeštila hlava. "Nualo, měj rozum. Drž na chvíli klapačku. Bolí mě z tebe hlava jako střep."

"Opovaž se mi nakazovat, ať držím klapačku," štěkla, ale pak zmlkla.

"Nevykládej si to špatně," řekl jsem, "ale já ti zrovna moc nevěřím."

Odložil jsem píšťalu – připadala mi jako zbraň, kterou by proti mně Nuala mohla použít – a místo toho jsem položil prsty na chladnou klaviaturu. Na rozdíl od píšťaly, důvěrně známé a plné možností, byly hladké klávesy nicneříkající a nevinné. Podíval jsem se na Nualu a ona se beze slova podívala na mě. Její oči působily jako velký omyl, byly oslnivě nelidské, když jsem do nich pohlédl, ale měla pravdu. Když jsem se do nich zadíval, spatřil jsem sebe. Svoje já, které chce být víc, než je teď. Já, které ví, kolik je všude kolem nás fantastických věcí, které nikdy nenajdu.

Nuala sklouzla ze stoličky, opatrně, takže se neozval žádný prdlavý zvuk, a podlezla moji paži, takže se ocitla mezi mnou a klavírem, z obou stran uvězněná mýma rukama. Přitiskla se ke mně zády a odsunula mě, aby se mohla posadit na krajíček židličky. Potom se natáhla k mým dlaním bezradně spočívajícím na klávesách.

Položila prsty na moje. "Já na žádný nástroj hrát nedokážu."

Bylo to zvláštně intimní, jak seděla mezi mými pažemi, tělo dokonale kopírující linii mého, dlouhé prsty padnoucí přesně přes moje. Dal bych jednu plíci za to, abych takhle mohl sedět s Dee. "Jak to myslíš?"

Natočila hlavu a ocitla se dost blízko, abych ucítil závan jejího dechu, plného léta a příslibů. "Nemůžu na nic hrát, jen pomáhat druhým. I kdybych vymyslela nejkrásnější píseň na světě, k ničemu by mi to nebylo – nemohla bych ji zahrát."

"Jako že to není fyzické možné?"

Znovu se ode mě odvrátila. "Prostě to nejde. Pro mě hudba nezní."

V krku mi uvízlo něco nepříjemného. "Ukaž mi to."

Sklouzla jednou rukou z mé a jedním prstem stiskla klávesu. Viděl jsem, jak klapka klesá – jednou, dvakrát, pětkrát, desetkrát – ale nic se nestalo. Ozval se jen tlumený zvuk naprázdno stlačované klávesy. Nuala mě vzala za ruku a navedla ji ke stejné klapce. Jedinkrát mi ťukla do prstu. Klavír se rozezněl, rozmrzelý zvon, který umlkl, jakmile mi prst zase zdvihla.

Nic víc k tomu neřekla. Měla snad? Vzpomínka na ten jediný tón mi pořád ještě zpívala v hlavě.

Nuala zašeptala: "Dej mi jenom jednu písničku. Nic si od tebe nevezmu."

Měl jsem odmítnout. Kdybych tehdy věděl, jak moc to později bude bolet, řekl bych ne.

Asi.

Místo toho jsem řekl: "Slib mi to. Dej mi slovo."

"Máš moje slovo. Nic si od tebe nevezmu."

Přikývl jsem. Došlo mi, že to nemůže vidět, ale zřejmě to poznala i bez toho, protože položila prsty na moje a opřela si o mě hlavu. Vlasy jí voněly po jeteli. Na co čekala? Až začnu hrát? Já na klavír neuměl, sakra.

Ukázala na klávesu. "Začni tady."

Připadal jsem si neobratně, mezi klavírem a mnou bylo její tělo a mezi mnou a mým mozkem kdovíco, ale stiskl jsem klávesu a poznal první tón té písně, která mi okupovala mysl od chvíle, co jsem vstal. Nešikovně jsem doklopýtal k dalšímu tónu a po cestě zahrál několik špatných – klavír byl cizí jazyk, který mi nesedl do pusy. Další už jsem uhodl trochu rychleji. Následující už jen s jednou chybou. Příští na první pokus. A pak už jsem hrál melodii a zapojil jsem druhou ruku, která váhavě začala vyťukávat basovou linku, která mi zvučela v hlavě.

Bylo to humpolácké, amatérské, překrásné. A bylo to moje. Neznělo to jako skladby, kterou jsem ukradl Nuale. Rozpoznal jsem útržek melodie, se kterou jsem si už roky sem tam pohrával, stoupavou basovou linku, kterou jsem obdivoval na desce Audioslave, a riff, který jsem si zkoušel na kytaře. Bylo to moje, jen zkoncentrované, ostré, dotažené.

Přestal jsem hrát a upřeně se zahleděl na klavír. Nemohl jsem vůbec nic říct, protože jsem to strašně moc chtěl. Chtěl jsem to, co mi nabízela, a užíralo mě to, protože jsem musel odmítnout. Pevně jsem zavřel oči.

"Řekni něco," pobídla mě Nuala.

Otevřel jsem víčka. "Do hajzlu. Tvrdil jsem Sullivanovi, že neumím hrát na piano." (str. 57-61)

---

Hodně se mi líbil Jamesův sympaticky kousavý smysl pro humor, ale jinak je Soužení skrz naskrz smutné a beznadějné čtivo, protože každá z postav si s sebou nese své vlastní šrámy z minulosti a je nějakým způsobem zraněná či trpí. Všechny ty jejich silácké slovní přestřelky jsou tudíž jen jakousi obrannou zdí, za kterou se snaží ukrýt své zmučené duše. Zvláštní součástí knihy jsou taky neodeslané SMSky, které píše Deidre Jamesovi a které představují jakési vsuvky mezi jednotlivými kapitolami, což mi přišlo jako celkem zajímavý prvek. Navíc jde o její upřímné myšlenkové pochody, nejniternější pocity, které by mu chtěla sdělit, ale jak už to tak ve skutečném životě bývá, brání jí v tom strach. Strach z toho, co by na to řekl a jestli by mu tím neublížila ještě víc, než už se stalo, a zkrátka taková ta lidská přirozenost co nám v devadesáti devíti procentech případů brání být naprosto upřímní a sdílet s někým beze zbytku náš vnitřní svět.

Každopádně ať už bylo Soužení napsané sebelíp, nejsem si jistá, jestli, pokud by vyšlo nějaké další pokračování, bych ho vlastně chtěla ještě číst. Tahle série od Maggie Stiefvaterové se totiž na mě zdá být příliš silná káva :o(

Zpět na hlavní stranu blogu